Mezizemská utkání národní házené jsou každoročním vyvrcholením tohoto typicky českého sportu. I letos bylo součástí oslav vyhlášení nejlepších národních házenkářů a házenkářek za uplynulý rok podle hlasování ligových trenérů. A tentokráte oba nejlepší jsou z Plzeňska, z Příchovic a Tymákova.
Po téměř čtyřiceti letech, naposledy to byl v roce 1985 přeštický Milan Fornouz, opanoval anketu znovu obránce. Titulem „nejlepší národní házenkář roku 2023“ byl oceněn bek mistrovského celku TJ Příchovice Václav Brada.
Se sportem začínal jako fotbalista. „Ale kluci ze vsi mě jednou vyhecovali na házenkářský trénink a už neodešel.“ Na hřišti začínal jako útočník.Jednou při soustředění ho trenéři vyzkoušeli na obraně, tam se mu líbilo a už zůstal. A zůstal dlouho, národní házenou už celkem hraje dvaadvacet let. K tomu sám říká: „a nikdy jsem nelitoval, vždycky tady byla výborná parta, už v žáčcích, dorostu i nyní v mužích.“
Snáze se třeba při tréninku „trpí“, když jsou k tomu „připojeny“ i úspěchy. „Byly medaile z mistrovství republiky jak v žácích, tak v dorostu. Kdy a jaké, to si nepamatuji. Byly určitě i zlaté.“
Nyní již řadu let si diriguje prvoligovou obranu, se spoluhráči a brankářem za nimi jsou velkou překážkou všech „protivníků“. A odměnou za „dobrou práci“ jsou úspěchy. Letos díky dvěma jasným vítězstvím ve finále s Krčínem vybojovali prvoligový titul a zlaté medaile. „Chtěli bychom titul obhájit, bude to těžké, adeptů je více. Uspět bychom také chtěli v zimním Českém poháru. Máme výbornou partu, jeden hraje za druhého, tak věřím, že šanci máme.“
Vašek hraje ligu národní házené již řadu let. A má i další „výhry“. S Příchovicemi v lize mimo zlaté medaile získal dvě bronzové, byl pětkrát nominován na mezizemské utkání Čechy – Morava. A před letošním vítězstvím v anketě o nejlepšího házenkáře se umístil dvakrát třetí.
Mezi ženami je oproti tomu Pavla Šmídlová z Tymákova již ostřílenou „sběratelkou titulů“. Pro ocenění „nejlepší hráčka národní házené“ si tato výborná útočnice ve Studénce šla již pošesté. Pokračuje tak naprostá útočná nadvláda, tu za posledních třicet let narušily jen dvě brankářky.
„Začínala jsem někdy v šesti letech ještě v Plzni-Bolevci,. Pak tamní oddíl zanikl, tak jsem s mámou „šla“ do Tymákova. Vždy jsem byla v útoku a národní házená mě tak chytla, že jsem ani nestačila vyzkoušet nějaký jiný sport.“
A Pavla je na tom podobně jako Vašek: „samozřejmě jsou chvíle kdy bych vše nejraději hodila za hlavu, hlavně když jsou takové tréninkové „galeje“ na fyzičku. Ale parta dá vše dohromady. A když je to podpořeno medailemi….“ Tady prozraďme na Pavlu, že pomyslně (nebo skutečně) by mohla mít doma jednu stěnu dekorovanou medailemi. „Mladší žačky, starší žačky, dorostenky, Mistrovství republiky, Pohár ČR, přiznám, že ani nevím kde všechny jsou.“ Ale zásadní jsou dospělé úspěchy. Je členkou družstva, které vybojovalo v posledních deseti ročnících ligy šest mistrovských titulů (dva ročníky byly pro covid nedohrány), k tomu stříbro a bronz, pravidelně byla v družstvu, které zdvihalo nad hlavu trofej Českého poháru. A výběrové utkání v dresu družstva Čech hrála jedenáctkrát. A za všechny dosažené úspěchy jí byl vloni udělen titul „mistryně národní házené“.
A co dál? Jak vlastně hledat další motivaci? Je ještě co „vyhrávat“ ?? Trochu provokativní otázka. „Mohla bych říkat, že už nyní hraju pro radost. Jak ještě dlouho, nevím. Zatím mě házená baví. A vyhrávat, samozřejmě. A taky je rozhodující hrát a vyhrávat pro partu.“ (šat)
