Historie NH

Menu

Vyberte oddíl stránky

Nadcházející události

  1. 5. kolo 1. třída muži

    Září 21
  2. 5. kolo OP dospělých a 6.kolo 1. třída muži

    Září 22
  3. 7. kolo 1. třída muži

    Září 28, 15:00 - 16:30
  4. 6.kolo OP dospělých a 7. kolo 1. třída

    Září 29
  5. 7. kolo OP dospělých a 8. kolo 1. třída muži

    Říjen 6

Historie národní házené

V českých zemích se utvářely objektivní podmínky pro organizované šíření sportovních her koncem XIX. století. V roce 1890 byl vydán výnos rakousko-uherského ministra školství Gautsche, který ukládal školám, aby ve zvláštních půldnech pěstovaly s mládeží hry. V r.1892 vznikl v Čechách Spolek pro pěstování her české mládeže, který se přičinil o tvůrčí rozvoj českých národních her. V témže roce vydal odborný inspektor tělocviku JOSEF KLENKA (1853-1932) příručku Tělocvičné hry, která obsahovala řadu her používaných a doporučovaných na školách i v sokolských jednotách.

V r.1905 zveřejnil učitel tělocviku VÁCLAV KARAS pravidla házenkářské hry, kterou nazval vrhaná s přenášením. Podle KRÁTKÉHO (1958) se vrhaná s přenášením začala hrát již kolem roku 1894. Pro školní potřeby byla typická volnost ve stanovení velikosti hřiště i počtu hráčů. Charakteristická pravidla této hry jsou uvedena v příloze.

Karas udával, že se vrhaná s přenášením vyvinula z metané (asi zaháněná) zaváděním prvků součinnosti hráčů. Metací míč nahradil menší míč vrhací. Karas uplatňoval a dále upravoval některá pravidla tzv. košíkové, obyčejné kopané i kopané s přenášením (pravděpodobně ragby).

Druhou hrou, která ovlivnila vznik národní házené, byla cílová (terčová). Hru popsal KLENKA (1906) v publikaci Tělocvičné hry pro chlapecké školy, což bylo 4. vydání již vzpomenuté příručky Tělocvičné hry. Tuto hru dále propagoval a upravoval Klenkův spolupracovník Krištof. Cílová byla předváděna na V.všesokolském sletě v r.1907 členy Kroužku pánů a slečen ze Spolku pro pěstování her české mládeže. Pravidla cílové byla inspirována americkou košíkovou a anglickou kopanou. Některé pozdější popisy cílové nevycházely důsledně (MRÁZ 1962) z původních pramenů. Charakteristické prvky pravidel cílové naleznete v příloze.

Přibližné ve stejné době vytvořil učitel tělocviku ANTONÍN KRIŠTOF (1882-1910) pravidla další hry, kterou nazýval zpočátku rovněž cílová, později házená. Házená (cílová) získala brzy sportovní charakter. V roce 1908 sehrála dvě družstva Strakovy akademie, na které Krištof učil, utkáni, o němž referoval i tisk. Ve stejném roce byla v nakladatelství B.Kočího v Praze vydána pravidla hry pod názvem Házená (cílová). Výtah z těchto pravidel je v příloze. Kryštof byl velmi nadšeným propagátorem a organizátorem. Zasloužil se nejen o vydání pravidel házené (cílové) v češtině, ale přeložil je i do němčiny a esperanta. Ženevský esperantský časopis tato pravidla 1908 uveřejnil (ZAJÍC 1975). Již v r.1907 založil Krištof Sportovní kroužek Házená Praha a v r.1909 podnítil utvoření prvního ústředí národní házené – ustavila se Svazová komise kroužků házené. Krištof před svou náhlou smrtí hrál a nacvičoval házenou (cílovou) také s vysokoškoláky, v kursech učitelů i ve cvičitelských sokolských školách. Absolventi těchto školení (byli mezi nimi i jugoslávští studenti) pak házenou (cílovou) šířili dále.

Házená (cílová), prvotní varianta národní házené, se tedy poměrně rychle popularizovala. Byly činěny i pokusy hrát ji také během zimního období na bruslích. V r.1911 zařadil český olympijský výbor tuto hru do svých sportovních slavností. V r.1912 byla součástí programu VI.všesokolského sletu. S národní házenou se seznamovali také frekventanti tzv. ruského kursu – čeští učitelé tělocviku, kteří pak odcházeli na střední školy carského Ruska. V letech 1909-1912 to bylo celkem asi 130 až 150 učitelů. Na Ukrajině pak národní házená vzbudila veliký zájem a prodělávala osobitý vývoj. V r.1915 se v Charkove hrála první soutěž za účasti 14 družstev. Ještě v r.1952 bylo na Ukrajině asi 100 000 hráčů (KUKUŠIN 1962). Později se však stal oblíbenějším handball a házená.

Období první světové války rozvoj národní házené zastavilo. Udržovala se jen místy, především ve školním tělocviku. Avšak již v r.1918 vydal JAROSLAV TRANTINA (1891-1954) opravená pravidla národní házené a sám se stal na několik let vůdčí organizátorskou osobností. Z jeho iniciativy byl v r.1919 utvořen Přípravný výbor Svazu házené a ženských sportů, který prohlásil pravidla národní házené, podle novelizace provedené Trantinou a Benešem, za oficiální. 22.února 1920 byl založen Československý svaz házené a ženských sportů (ČSHŽS), který v témže roce registroval 167 klubů s 2520 aktivními členy. Již rok předtím bylo uspořádáno neoficiální mistrovství republiky pro družstva žen. V r.1920 se zúčastnilo Všesportovních slavností v Praze sedmdesát družstev národní házené. A konečně o rok později bylo uspořádáno turnajovým systémem i l.oficiální mistrovství ČSR v národní házené žen. Pro muže bylo první mistrovství vypsáno až v r.1923.

V této době zaznamenala národní házená také mezinárodní úspěchy. Předseda ČSHŽS Trantina se podílel v r.1921 v Paříži na ustavení Mezinárodní federace ženských sportů (Féderation Sportive Féminine Internationale – FSFI). Tato organizace uznala česká pravidla házené za svá oficiální. Vedle Slovenska, Ukrajiny, Jugoslávie a Polska se tak národní házená sířila i do Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska. Tento rozmach však byl záhy zastaven silným konkurentem – německým handballem. Nepříznivým faktorem dalšího mezinárodního rozvoje národní házené bylo také její zařazení do kategorie ženských sportů i okolnost, že FSFI propagovala především lehkou atletiku. V r.1923 byla dokonce družstva, která se střetávala pod patronací FSFI, nucena spojovat utkání v národní házené s lehkoatletickým trojbojem (sprint, skok daleký s rozběhem, vrh koulí). Orientace národní házené na ženy v období dvacátých a v první polovině třicátých let je zřetelná také v mezinárodním sportovním styku. Česká klubová družstva žen sehrála v letech 1922 až 1933 celkem 76 mezinárodních utkání, většinou s družstvy z Jugoslávie, ale také z Francie, Polska a Rakouska. Muži sehráli pouze 4 mezinárodní utkání, všechna v r.1926 při zájezdu Sokola Vídeň na Moravu. Mezistátní utkání byla pořádána pouze pro ženy, ČSR jich sehrála celkem 14.

Na III.kongresu FSFI v r.1924 byl Trantina zvolen viceprezidentem. To zřejmě dopomohlo k tomu, že v rámci II.ženských světových her (Goteborg 1926) byl sehrán také turnaj v národní házené. Zvítězilo v něm družstvo ČSR. Své prvenství jsme obhájili i na III.ženských světových hrách v Praze 1930. Turnaje se zúčastnila tři družstva (2.Jugoslávie, 3.Polsko). Čtvrté a poslední ženské světové hry (Londýn 1934) zaznamenaly v turnaji národní házené účast dvou družstev (1. Jugoslávie, 2.ČSR). Činnost FSFI a s ní také mezinárodní kontakt v národní házené poté postupné zanikl.

Také doma prožívala národní házená krizi, která trvala přibližně deset let (1927 až 1937). Jednou z vážných příčin byla organizační roztříštěnost československé tělovýchovy a sportu. Svaz házené měl v r.1931 registrováno pouze 675 hráčů a hráček. Národní házená se však hrála i v Sokole, DTJ, FDTJ, Orlu a v dalších tělovýchovně méně významných spolcích (skauti, hasiči apod.), ve školách i v armádě. Většina z těchto organizací pořádala svá vlastní mistrovství a přebory.

Za okupace Československa fašistickým Německem se národní házená stala jedním ze symbolů českého vlastenectví. Československý svaz házené (ČsSH) byl nucen změnit v r.1939 své pojmenování na Český svaz házené (ČSH). Jeho členská základna se rychle rozšiřovala, také zásluhou přílivu hráčů ze zrušených sokolských a dělnických tělovýchovných organizací. Zatímco v r.1939 registroval ČSH 1787 hráčů a hráček, v r.1944 jich sdružoval 22 156.

 

Ze vzpomínek Jana Radotínského

V roce 1947 jsme s posluchači tělesné výchovy byli ve Francii na Akademických hrách. Již při prohlídkách jsme byli udiveni, že jsme všude viděli hřiště a branky na handbal o 7 hráčích a dověděli jsme se, že tato hra je ve Francii zavedena do škol a že není pravdou, jak nám doma tvrdili, že handbal je ryze německou hrou. Hlavně jsme byli překvapeni, že handbal vedle jedenáctek se hraje jako naše česká házená v sedmičkách.
Ku konci našeho studijního pobytu jsme odjeli do CHEPS v Dinardu, což bylo sportovní středisko Normandie. Abychom si vyměnili praktické zkušenosti, utkali jsme se vzájemně v kopané, košíkové, odbíjené a všechno vyhráli Čechoslováci. Všechno se hrálo v recesní formě, jako „mezistátní utkáni Francie-Československo“. Francouze to velice mrzelo, a tak nám navrhli utkáni v handbalu, od něhož si mnoho slibovali, protože mezi posluchači měli 4 reprezentanty a trenéra národního družstva Meranda.
K „tomuto mezistátnímu utkání“ v handbalu o 7 hráčích Francie – Československo, jsme nastoupili v kuriózní sestavě. Standa Bek ze Sokola Lomnice – skokan na lyžích, Franta Kloufar z C. Budějovic – nářaďovec, Vilda Hohler ze Slavie Karlovy Vary – plavec, Jiří Kobera ze Sparty Praha – ragbista, Jarda Mydloch rovněž ze Sparty a ragbista, Sváťa Mrázek ze Sokola Pražského – košíkář a já, český házenkář.
Začátek zápasu podle toho vypadal a pro nás katastrofálně. Brzy jsme prohrávali 0:3, to proto, že jsme naše soupeře ve hře napodobovali a chtěli hrát handbal. Když to nešlo, začali jsme hrát „po našem“. Začali jsme hrát krátké přihrávky, neustále jsme měnili místa a protože já jediný jsem uměl vystřelit, hrál jsem koncového hráče a výsledek byl 12:5 pro nás.
Francouzi byli naprosto zklamáni, my zase nadšeni, stejně jako naši vedoucí. Ihned jsem poslal do Prahy na Svaz házené zprávu o našem „prvním mezistátním vítězství“ a po návratu jsem osobně referoval o francouzských zkušenostech, někteří funkcionáři se hned stavěli pro úpravu pravidel české házené podle handbalu, většina však byla proti, dokonce jeden z nich při obhajobě české házené se tak rozčilil, že musel být dopraven k lékaři. Slíbil jsem Svazu, že obstarám písemné doklady, že handbal o 7 hráčích není německá hra a že se hraje jak v západních tak i ve východních státech.
Dal jsem se do práce. Vypracoval jsem dotazníkové dopisy ve francouzském a německém znění a přes švédského člena Olympijského výboru jsem obdržel pravidla handbalu o 7 hráčích a seznam adres členských států IHF. Pravidla jsem ihned přeložil do češtiny a na členské státy poslal dopisy. Brzy jsem počal dostávat odpovědi, které předčily očekávání. Stálo tam, že handbal není německou hrou (tedy handbal o 7 hráčích, a to byste nevěřili, jak to tehdy bylo důležité). Dále, že německý handbalový svaz byl škrtnut ze seznamu členských států IHF, že handbal hraji i v SSSR a členské státy nám nabízely pomoc atd. Činovnici Českého svazu házené byli šokováni, protože nikdo u nás o tom neměl potuchy.
Protože handbal o 7 hráčích vlastně u nás nikdo neznal, rozhodl jsem se zorganizovat jeho předvedení. Vzal jsem několik hráčů ze Sparty, několik ochotných posluchačů tělovýchovy, několik hráčů ze Sokola Úvaly, narychlo dal dohromady branky a už se hrálo. Na hřišti Sparty na Letné došlo pak 30.11.1947 asi před 200 diváky k utkání ZJŠ Sparta Bratrství-Sokol Úvaly 11:9. Zápas jsem řídil sám.
Tomuto prvnímu utkáni v handbalu o 7 hráčích u nás byli přítomni zástupci Svazu, ČOS, Svazu DTJ, pražských oddílů a z Moravy ze Sokola Brno IV. a z SK Židenice. Po zápase bylo moc a moc debaty, jedněm se hra líbila více, jiným méně, jedni byli nadšeni, jiní zklamáni, a tak se rozhodlo až daleko později o osudu handbalu o 7 hráčích u nás. Rozcházeli jsme se ve dvou táborech, které měly rozdílné názory na celý problém!
Bezprostředně po obnovení Československa se konal 29.června 1945 sjezd ČSH, kterého se zúčastnili také zástupci ze Slovenska. Ti pak ustavili v září 1945 Slovenský zvaz hádzanej, který si uložil úkol organizovat mimo jiné také soutěže v národní házené. V následujících letech se bouřlivý rozvoj národní házené zastavil i v rámci ČSR. Národní házená postrádala možnost mezinárodního styku a postupně opouštěla své pozice, především ve prospěch házené (tehdy tzv. mezinárodní házené o sedmi hráčích). Po sjednocení československé tělovýchovy do ČOS se utvořilo v listopadu 1948 Ústředí pro házenou podle dosavadních pravidel. Současně ale vzniklo i Ústředí pro házenou o sedmi a jedenácti hráčích.

Poslední pokus o uhájení převahy národní házené nad házenou byl učiněn v r.1951. V únoru tohoto roku byla rozhodnutím orgánů Československé obce sokolské (plnila tehdy funkci obdobnou dnešnímu ČSTV) sloučena obě házenkářská ústředí. Nově vytvořená komise potlačovala administrativními zákroky rozvoj handballu, a zejména házené. Tím se rozpory jen vyhrotily a koncem r.1952 došlo k definitivní organizační rozluce vytvořením Ústřední sekce české házené a Ústřední sekce házené. Tyto názvy byly určeny dekretem Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Tehdejší oficiální název česká házená byl později podle rozhodnutí ÚV ČSTV z ledna 1971 upraven na název národní házená.
Národní házená je sportovní hrou, která pozbyla dřívější význam. Územně je omezena na oblasti Čech a Moravy. Nepatří ani zde mezi nejrozšířenější sporty. Podle statistiky ČSTV k 31.12.1986 se řadila se svými 8640 registrovanými členy na 23.místo v pořadí sportovních odvětvi v ČSSR. Podle statistiky ČSTV za rok 1997 (stav ke 27.3.1998) bylo ve Svazu národní házené registrováno 75 oddílů se 6247 členy. To pro SNH skóruje na 25.místo mezi sportovními svazy, které jsou rámci ČSTV sdruženy.

Funkcionáři, trenéři a hráči národní házené však sehráli zejména v minulosti v rozvoji československé tělovýchovy a házenkářského sportu významnou a neopominutelnou úlohu. Národní házená měla přímý podíl na úspěšném rozvoji a výsledcích mezinárodní házené v ČSSR zvláště v padesátých letech. V tomto období přecházelo z národní házené na házenou, ale i na handball, mnoho vyspělých hráčů i celých družstev, kteří podněcovali vývoj mezinárodní házené svou celkovou sportovní výkonností a řadou nových technicko-taktických prvků (např. územní obrana, střelba zadovkou, střelba výklonem).